Dobrá zpráva o životě sboru aneb zpráva a o dobrém životě sboru (za rok 2022)
Během covidové doby naše společnost i my ve sboru utrpěli škody, ze kterých se budeme ještě několik let vzpamatovávat. Velikým úsilím staršovstva, sboru i mnoha dobrovolníků bylo udržet alespoň torzo sborového života, na kterém bychom pak mohli znovu sbor vystavět. Když čteme tuto zprávu, tak se nám možná ani nechce věřit, kde jsme byli před rokem. Začátkem roku 2022 totiž ještě pokračovala opatření zaměřená proti epidemii. Dokonce jsme během lednových koncertů aplikací hlídali, jestli návštěvníci koncertu jsou očkovaní dostatečně. Scházení v modlitebně bylo okleštěné jak vnějšími omezeními, tak strachem ze setkávání se, který jsme si během pandemie vědomě či podvědomě vybudovali. Pravidla o rozestupu platila až do půlky března a teprve o měsíc později byla mimořádná opatření zrušena.
Se staršovstvem jsme uvolnění vzali jako výzvu a možnost znovu rozdmýchat život strašnického sboru. Návštěvnost bohoslužeb byla první půlrok naprosto nestandardně nízká. V létě bývá nízká poměrně standardně. Průměrně se nás loni sešlo na bohoslužbách 76. Během bohoslužeb s večeří Páně to vychází na 84 sester a bratří, což má do dlouhodobé normy daleko a může to působit skličujícím dojmem. A opravdu, kdybychom počítali průměr pouze za ¾ roku, byla by čísla podstatně nižší. Pohled na účast v posledním čtvrtletí roku 2022 však nabízí naději, že všechna investice časová i lidská přináší plody – kostel se opět naplňuje, sborový život se daří probouzet. Poslední kvartál náš sbor vypadal téměř, jako kdyby pandemie nebyla. Bohu dík za to. A dík patří také vám a nám všem, kteří jsme zachovali sboru přízeň a věrnost i v časech nelehkých. Díky všem, kdo svým životem oživují strašnický sbor, ať už je to občasná návštěva nebo chodí pravidelně. Zvláště pak děkujeme dobrovolníkům, kteří přijali myšlenku rozdmýchání sborového života a nelenili ji také realizovat. Díky vám za váš čas i energii, kreativitu a odhodlání, za vaše modlitby i ochotu přiložit ruku či hlavu k dílu. Díky za vaši lásku ke sboru.
V dubnu se tedy pohnuly ledy a my jsme toužili po setkávání, po návratu lidí do modlitebny, na kruchtu, aby zkrátka sborové prostory opět překypovaly životem. Jako zásadní krok jsme vnímali zrušení online přenosu bohoslužeb a obnovení posezení u kávy na kruchtě. Cíleně jsme se zaměřili na znovubudování komunity na různých úrovních – na jednotlivých setkáních, v pracovních týmech i mezigeneračně. Hledali jsme cesty, jak oslovit ty, se kterými jsme během pandemie ztratili kontakt, a jak znásobit gravitaci sboru způsobem, aby přitahoval a integroval také ty, kteří dosud do sboru nechodili nebo měli se sborem vágnější kontakt.
Výrazným úspěchem loňského roku je zapojení početné části mládeže do sborové práce. Kromě dvou osvědčených týmů – učitelů nedělky a táborových vedoucích – se povedlo vytvořit tým učitelů páteční biblické pro děti. V létě proběhl skvělý tábor nedělky v tábořišti Zvůle, kdy se Ben Roll loučil s rolí hlavního vedoucího. Dětí byla hromada a nálada byla skvělá. Některé z dětí pak nový hlavní vedoucí, Ondra Dlouhý, oslovil a právě z nich se vytvořila třetí, nejstarší skupinka dětí, které se setkávají v pátek. Víkendovka nedělky v Herlíkovicích se rozrostla a při počtu 50 dětí a učitelů vypadala trochu jako malý tábor. A vánoční divadlo s názvem Úniková hra od Jana Růžičky bylo snad nejlépe napsané, zrežírované a zahrané představení v celé Mléčné dráze a přilehlých galaxiích. Tolik chvály jsem už dávno neslyšel. Díky, díky!
Také se nám odštěpila starší mládež a vytvořila si vlastní setkávání s názvem Vinyl – protože jsou sice starší, ale pořád jsou cool! Důvodem byl věk a různost témat, která různé věkové skupiny řeší, ale také, čistě matematicky, počet. A tak místo jedné mládeže mají Strašnice mládeže dvě, obě krásné – fungují samostatně, avšak někdy se scházejí také při společných akcích. Třeba letní prázdniny jsme trávili ještě spolu na faře v Libštátu nebo jsme měli besedu s kurátorem o tom, jak funguje sbor.
Povedlo se nám obnovit Prima odpoledne pro rodiče a děti. A také jsme proměnili léta zažité velikonoční a adventní odpoledne na sborový den. Velikonoční den proběhl s grilem na terásce na dvorku, kdy byl hlavním „grilmajstrem“ bratr kurátor Martin Šubert. A vůbec nevadilo, že zrovna sněžilo. Adventní den pak proběhl formou festivalu jídla, kdy každý donesl to, co by si sám dal. Slyšeli jsme pozitivní ohlasy, slova jako spontánnost, komunita. A také si lidé pochvalují plynulý přechod od bohoslužeb přes kávu na kruchtě ke sborovému dni či prima odpoledni bez nutnosti strávit mezičas někde mimo. Dělit se o jídlo lidi sbližuje, a když se k tomu přidá zpívání a biblická úvaha, myslím, že se koncept ujal.
Začátkem roku vystřídala covidového strašáka ruská agrese vůči Ukrajině. Staršovstvo i sestry a bratři uvažovali, jak pomoci. Některé rodiny poskytly prchajícím lidem ubytování, jiní se zapojili do různých center, sbírali jsme peníze na Diakonii naši i reformovanou na Slovensku a podobně. Ačkoliv sbor vlastní dům s několika byty, všechny byly obsazené bez výhledu na to, že se uvolní. Proto jsme hledali jiný způsob. Podařilo se nám spojit síly s místní základní školou Solidarita, která využívala sborové prostory pro psychoterapeutickou dílnu pro děti z Ukrajiny. A také jsme najmuli na místo domovnice paní z Ukrajiny a poté, co se vrátila s dcerou domů, jsme najali další Ukrajinku. Doufali jsme, že agrese rychle skončí, ale – bohužel – probíhala po celý rok 2022 a přetekla i do roku 2023.
Plánovaná oprava sakristie a nedělky se pro nemoc stavitele nemohla konat, přeložili jsme ji tedy o rok. Plánovaný schodkový rozpočet se tedy nekonal, nýbrž schodek se přesunul do roku 2023.
Hybatelem přemýšlení o tom, jakým směrem máme budovat náš sbor, byl také rozvojový plán sboru, který všem sborům nabízí církev k rozpracování. Úkolu jsme se ujali rádi a zodpovědně, poněvadž byl v souladu s naším vlastním tázáním v post-covidové době. Kromě mimořádného setkání staršovstva, na kterém jsme se snažili popsat silné i slabé stránky sboru, hledali jsme příležitosti k rozvoji a také formulovali, co náš sbor limituje, jsme téma přinesli také na sborový víkend do Herlíkovic. Debata byla přijata velmi kladně a opět se zdá, že to byl jeden z motivů, jak přitáhnout sestry a bratry blíž ke sboru, do jeho středu. Abychom vnímali, že to, co zde ve Strašnicích zažíváme, také spoluvytváříme. Nejsme pouhými konzumenty superluxusního servisu, ale sbor jsme my – a bude jen a pouze takový, jaký si jej uděláme. A zdá se, že jistá jiskra proletěla. Když sbor přijmu za svůj, když přijmu, že sbor není jakási anonymní masa, ale že jsem to já a ty a lidi kolem, má sbor naději na budoucnost. Z rozhovorů vyplynulo několik témat, kterými se budeme v nejbližších letech zabývat: potřebujeme se navzájem znát, potřebujeme znát obdarování lidí ve sboru, scházet se mezigeneračně, vzájemně si pomáhat jak na půdě sboru, tak mimo něj, otevírat se nově příchozím a promýšlet bohoslužby, aby byly srozumitelné pro dnešního člověka.
Zásadní změnou, pro kterou jsme se rozhodli, bylo posunutí času začátku bohoslužeb z 9:00 na 9:30. Udělali jsme to v roce, kdy sbor slavil 85. narozeniny založení. Myšlenka posunu se objevovala tu a tam již léta. Nyní jsme změnu vnímali jako možnost vyjít lidem vstříc a podpořit setkávání se na společných bohoslužbách. Staršovstvo změnu přivítalo jednohlasně. Sám jsem byl u několika předešlých hlasování, kdy návrh neprošel, nyní nebylo pochyb. Hlavním argumentem bylo, že sbor se za desítky let proměnil a nyní je diasporní, většina z nás totiž do Strašnic dojíždí z různých koutů Prahy a Středočeského kraje, místních je méně. Zázraky v návštěvnosti jsme si od této změny neslibovali, nicméně většina z nás si změnu pochvaluje.
Stalo se tolik jiných důležitých věcí, o kterých se musím alespoň zmínit. Řešili jsme návrat k vysluhování z jednoho kalicha – rozhodli jsme se pro kompromis, používáme obojí, jak jeden kalich, tak malé kalíšky. Seniorátu jsme posloužili možností konat u nás pastorální konference. Seniorátní kontrola našeho účetnictví odhalila šokující zprávu, že vše je v naprostém pořádku. Spolupracujeme se ZUŠ Olešská, která u nás měla koncerty a vystavovala ve žluťáku svá díla. Během Noci kostelů jsme vzpomínali na akademického sochaře Ivana Jilemnického. Se Zdeňkem Vojtíškem jsme uvažovali nad spravedlností. Snad poprvé v historii sboru se sešli v jednom ročníku dva vikáři, kteří jsou členy našeho sboru – Ben Roll a Kristýna Malíšková Pilecká. Adam Nejedlý a Karel Pacovský studují teologii, Karel již požádal o zařazení mezi kandidáty na službu v církvi. Hospodářská rada sboru se částečně obměnila, děkujeme Janu Balcarovi za dlouholetou službu a vítáme nové členy – Josefa Burkovského a Jana Smolíka. Najali jsme novou správkyni sborového domu Karolínu Polákovou a práci údržbáře nově zastává Jiří Potměšil. Začali jsme zpívat z nového evangelického zpěvníku, se kterým se postupně sžíváme. Řady našich varhaníků skvěle doplnila varhanice Ema Adámková, která v našem sboru vyrůstala. Je to vidět i na radosti, se kterou sbor Eminu službu přijímá. Obměnili jsme sborové kytary a také jsme pořídili nové elektronické piano na kruchtu. Zmínil jsem koncert 20 pozounistů během bohoslužeb? A dary, které jsme díky obětavosti mohli poskytnout sboru ve Škvorci, nadačnímu fondu Compaternitas naší církve, Speciální škole či středisku Ratolest Diakonie Praha?
Když dělám tuto retrospektivu, přichází mi na mysl obraz turbodmychadla. Je to zařízení, které slouží k přeplňování agregátů. Napomáhá vhánět do komory větší množství vzduchu, což umožní spálit více paliva, a tudíž i z malého objemu motoru dokáže vydolovat obstojný výkon. Všechno úsilí od dubna až do konce roku bych přirovnal právě k nasazení turbodmychadla, k foukání, k rozněcování komunitního života sboru. Problémem turbodmychadla je prodleva. Mezi stlačením pedálu a následnou akcelerací je jakýsi plonkový čas. Mám pocit, že i to odpovídá loňskému roku. Když se však turbína v dmychadlu roztočí, získává setrvačnost. A o tu nám půjde v následujících letech. Proto bych byl rád, kdybychom pokračovali v dobře našlápnutém tempu a sborový život dále rozvíjeli. Vrcholu jsme zdaleka nedosáhli. Abych nemluvil jenom o součástkách motoru, zmíním také Bibli. Napadají mne slova 2. listu Timoteovi: „Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou. Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy“ /2Ti 1,6-7/. Rozněcování, rozdmýchávání darů, které máme, ať se nám stane mottem pro další rok.