Společenství sboru

Zvláštní výraz – společenství sboru! Znamená, že ti, kteří se shromažďují kolem evangelia, jsou zaměřeni jedním směrem, jsou k sobě připojeni. Nikoli ze své vůle, je to dar.

Z bible se dovídáme, jak Boží zavolání lidi vždy spojovalo, shromažďovalo. l když v Písmu Hospodin oslovuje také jed­notlivce, těžiště platí všem. Vy – lidé, kteří slyšíte – jste povoláni. Vy, lid, národ, množina, společenství. Patří do něho všichni -malí i velicí, chudí i bohatí, prostí, učení, zdraví i nemocní. Nikdo není předem vyloučen.

Jestliže toto zavolání slyšíme a přijímáme, vzniká ona zvláštní soustředěnost, zvláštní atmosféra, zvláštní společný tep srdcí. To je společenství. Někdo je v něm více vidět, jiný méně, někdo je více „ve středu“, jiný je přijímá spíše jakoby zpovzdáli. Někdy se všichni neznáme a usilujeme o sblížení. Někteří účastníci tohoto společenství však touží spíš po tiché anonymitě. Budiž všem ve společenství dáno to, co potřebují. Přemýšlíme, co ještě může přispívat ke společenství sboru. Jistě je to především účast při bohoslužbách nebo v týdnu při biblic­kých hodinách. Ale je řada dalších příležitostí, kde se naše společenství může upevňovat. Jsou tu přece různé skupiny: skupina modlitební, skupiny dětí a mládeže, skupiny střední i starší generace. V takovém menším společenství mohou členové sboru více spolu hovořit, svěřovat se se svými starost­mi a těžkostmi, nacházet porozumění i pomoc druhých. Tradiční setkávání po bohoslužbách na kruchtě u prostřených stolů, besedy s programem dětí a mládeže, večery s dobrými přednáškami, víkendy v Chotěboři, autobusové zájezdy, výle­ty a vycházky dětí a rodičů – tady všude je možno lépe se poznávat jako sestry a bratři.

A což teprve různé pracovní aktivity sboru od těch velkých při přestavbě a úpravě modlitebny i kruchty až po ty menší práce při úklidu nebo při přípravě a roznášení sborových dopisů. Každý může přispět podle svých možností a sil ke společnému dílu. A kdo si udělá čas, může jiného navštívit a pohovořit si s ním, přinést mu gratulační dopis k narozeninám, kytičku či jinou pozornost, ukázat, že sbor neztrácí zájem ani o ty, kteří už nemohou přicházet, ani o ty, kteří už přicházet do sboru nechtějí. I krátkým telefonickým dotazem lze navázat ochabu­jící společenství. To všechno může společenství sboru dotvářet, upevňovat a k životu sboru přispívat.

Z univerzality evangelia, z jeho dosahu ke všem bez rozdílu vystupují v bibli i v životě církve zvlášť zřetelně ti, kteří nějak strádají. Na těle i na duši, sociálně i materiálně. Lidé osamělí, nemocní, staří, také vězňové, lidé bez práce, bez domova, zdravotně i jinak handicapovaní, závislí. Jim patří zvláštní pozornost. V životě církve má tato pozornost věnovaná potřeb­ným zvláštní označení – diakonie. Původně řecké slovo zna­mená „služba, péče“. V ČCE má dvojí podobu: ve sboru exis­tuje vzájemná péče jednoho o druhého. Hlavní díl této prak­tické pomoci nese skupina žen (proč tu nejsou muži?), nazý­vaná Křesťanská služba. Stará se o ty, kteří nemohou sami přicházet, navštěvuje nemocné a osamělé, potěší návštěvou jubilující, pečuje i o to, aby se společenství mohlo setkávat v příjemném a pohostinném prostředí. Ve Strašnicích pracuje Křesťanská služba po celou existenci sboru.

Mnohdy je ovšem potřebí pomoci hlubší a kvalifikované. O to se stará Diakonie, zvláštní zařízení církve, poskytující odborné specializované služby. V blízkosti sboru, v Saratovské ulici pracuje jedno ze středisek Diakonie, „Ratolest“, pečující o děti a mládež s kombinovaným postižením. Dvě desítky jich tady nalézá zázemí, vzdělávání, péči, porozumění a lásku. Sbor má s tímto střediskem úzký kontakt: podílí se na volbě před­stavenstva, připravuje společné akce. Osobní kontakt zaměst­nanců střediska a členů sboru je důležitý – středisko ví, že na ně někdo myslí a je připraven k pomoci, sbor ví, co se kolem něho na poli diakonie děje a je k této pomoci připraven.