Křesťanské chrámy obvykle dominují svému okolí a člověk do nich nejčastěji stoupá po schodech. Strašnický sborový dům v řadě okolních činžovních domů nijak nevyniká a do strašnické mod­litebny musíte sestoupit hodně hluboko, celých 14 schodů.

Na konci těchto schodů vás v nevelkém předsálí zaujme plastika sochaře Ivana Jilemnického „Cesta ke světlu“. Je zhotovena z hořického pískovce a sbor ji přijal od autora jako dar. Vnímavému člověku otevírá veliký prostor k zamyšlení.

Při vstupu do modlitebny je překvapen především ten, kdo se sem vrací po mnoha letech. Takto překvapený byl i současný kazatel sboru, když sem přišel při nějaké příležitosti v roce 1992. Vyrůstal v této modlitebně, a přece nechtěl tak úplně uvěřit. Zmizela kaza­telna, varhanní prospekt, veliký zlacený kalich i původní stůl.

Různé podoby měla strašnická modlitebna. V té první měl celý prostor vrchní i boční osvětlení. Průčelí vévodil velký zlatý kalich uprostřed varhanního prospektu, kalich byl aplikován i na přední straně stolu, všechny lampy měly tvar kalicha. Tak četné použití tohoto symbolu odráželo nálady doby vzniku modlitebny, v níž ještě přežívala potřeba vymezit se proti katolické většině.

Druhá – nepříliš zdařilá – úprava odstranila vrchní osvětlení a celkově světlé ladění stěn doplnila obtažením tvaru oken i všech dalších prvků na stěnách silnými bílými čarami. Třetí podoba vznikla v letech šedesátých, kdy bylo zvykem malovat každou stěnu jinou barvou. Ve strašnické modlitebně se v kombinaci s bílou a šedivou objevila tehdy v evangelických modlitebnách velmi módní barva petrolová. Tato úprava byla nesporně velikým posunem vpřed, a proto byla novým malováním obnovena.

Poslední úprava interiéru přinesla nejradikálnější změny. Všechno začalo objevením dřevomorky a nutností nahradit parketovou pod­lahu dlaždicemi. Tak rozsáhlou stavební práci bylo vhodné spojit i s rekonstrukcí osvětlení a s výtvarným ztvárněním celé modlitebny. Návrh architekta Jiřího Veselého na vytvoření exkluzivního prostoru ozářeného stovkami drobných světel se všem líbil, ale předpoklá­dané náklady byly nad možnosti sboru. Vypracovali jsme tedy vlastní představu řešení průčelí bez varhanních píšťal i kazatelny a vešli v jednání s architektem Jiřím Boháčem. Pochopil situaci sboru, přijal v zásadě předloženou úpravu, ale opravil a doplnil ji způsobem, který prozradil ruku profesionála. Nakreslil nám tvar nového stolu ve tvaru kříže, navrhl boční osvětlení skleněnými koulemi s trojím režimem zapínání a zvláštní nasvětlení předního prostoru. Navrhl i bílou malbu a žluté vybarvení i tvarové dotažení dřevěné stěny před varhanami, do jejíhož středu umístil kříž. Poprvé nebyly na stěny modlitebny umístěny biblické citáty a sym­bol kalicha byl nahrazen symbolem kříže, který spojuje všechny křesťany.

Tato poslední úprava podtrhla svátostnost celého prostoru. Tvarově zjednodušené průčelí neodvádí pozornost a soustřeďuje ji ke stolu Páně, odkud se čte i káže. Prostor vyzařuje zvláštní spiritualitu, jejíž emoční působivost se nepříčí „vrozené“ evangelické stří­zlivosti. Vysoké estetické hodnoty čelního prostoru je dosaženo proporční vyvážeností použitých prvků. Nasvětlení dvěma halogenovými reflektory celkový dojem jenom umocňuje. Současná podoba interiéru modlitebny dobře souzní s architek­turou stavby samé.

Každou neděli i ve významné svátky se tu káže evangelium. Pokaždé se přitom sejdou obyčejní nedokonalí lidé, toužící postavit své životy pod moc slova Božího a nechat světlem evan­gelia prozářit svou nezvládnutou přítomnost. Tady společně chválí Boha, tady se modlí, přijímají chléb a víno. Tím vším teprve získává celý prostor strašnické modlitebny smysl.