Od kazatelské stanice

k samostatnému sboru

Základním pramenem informací o počátcích života strašnického sboru i o jeho dalších dějinách je archiv sboru a sborová kronika. Archiv sboru obsahuje desítky svazků listin, knih a záznamů, z nichž by se dala historie sboru rekonstruovat zcela podrobně. Sborová kronika poskytuje výběr událostí ve stručném přehledu, byla psána vždy s nevelkým časovým odstupem. Nechme promluvit právě tento zdroj, dovolme si jen jisté jazykové úpravy.

Vlastní práce evangelické církve ve Strašnicích měla základ v práci s dětmi. Do roku 1921 bydlelo ve Strašnicích pouze několik evangelických rodin. V roce 1921 přistoupilo do sboru 200 nových členů, čímž výrazné vzrostl i počet evangelických dětí ve školním věku. Na podnět mateřského žižkovského sboru bylo pro tyto děti založeno 7. prosince 1921 pravidelné nedělní setkávání, nazývané tradičně Nedělní škola. V těchto velmi skromných počátcích se vyučovalo v hostinci U Ledvinů, který se nacházel proti strašnické obecné škole. V rámci Nedělní školy se příležitostně konaly i další shromáždění, dětské slavnosti, vánoční nadílky a jiná setkávání. Těchto setkání se vždy účastnila řada členů sboru žižkovského, jehož byl strašnický sbor součástí. Náboženství vyučovala odborná učitelka sestra Milada Trnková, rovněž ze Žižkova. Nedělní škola tak bylo až do roku 1923 jediným prostředkem církevní práce v naší obci.

Počet členů však přibýval každým dnem. Tento nárůst, radostně přijímaný, vedl mateřský žižkovský sbor k tomu, aby dal podnět k založení kazatelské stanice ve Strašnicích. Došlo k tomu 5. února 1923. Po ustavení kazatelské stanice konaly se 25. února 1923 první volby výboru kazatelské stanice, při nichž byli zvoleni tito členové: Josef Vojtěchovský st. předsedou, Josef Vojtěchovský ml. místopředsedou, Bedřich Hrubeš jednatelem, Josef Šulc pokladníkem a dále Václav Klofáč, Josef Borek, František Virt, Jarmila Bartošová, Ladislav Kefurt, František Krejčí a Pavla Dvořáková členy výboru.

V této době neměli strašničtí evangelíci kde se scházet. Řešení přinesl Josef Vojtěchovský rozhodnutím, že ke konání bohoslužeb propůjčí místnosti ve svém domě. Umožnil tak, aby založení kazatelské stanice neslo své praktické ovoce. Strašničtí evangelí­ci přijali nabídku bratra Vojtěchovského s velkou vděčností. Bohoslužby u Vojtěchovských se konaly prozatím dvakrát měsíčně. Kázali při nich střídavě farář Kristian Pavel Lanštják z žižkovského sboru a Jan Volek, emeritní farář sboru jim­ramovského, který se přestěhoval do Strašnic po svém jmenování katechetou na měšťanských školách žižkovských.

Po dvou letech se výboru kazatelské stanice podařilo získat větší shromažďovací místnost v místní obecné škole. Tam také byly 27. září 1925 konány první bohoslužby. V souvislosti s bohoslužba­mi pro dospělé se konala vždy i Nedělní škola. Vyučovala v ní řada strašnických členů, jejichž jména kronika pečlivě připomíná. Jmenujme nyní alespoň členy rodiny Vojtěchovských, sestry Titěrovou, Kefurtovou, Jeriovou, Fuchsovou a Zmatlíkovou, bratry Lanštjáka a Šretra. (Zdenka Zmatlíková, později Walterová, byla absolventkou Presbyterní misijní školy v Coraopolis, vyslal ji k nám superinten­dent v Pittsburghu dr. Václav Losa. Sestra Walterová žila v posled­ních letech ve sborovém domě v Kralické ulici a zemřela 12. září 1993 v požehnaném věku 101 roků. Mnozí ze strašnických si ji pamatují.) Školní místnost, v níž byly bohoslužby konány, brzy přestávala stačit. Počet členů a účastníků bohoslužeb neustále rostl. Výbor kazatelské stanice proto hledal jiný, vhodnější prostor k bohoslužbám. Nalezl jej v „Kramářově sále“ Všeobecně prospěšného stavebního a bytového družstva „Vlastní domov“ na Starostrašnické (tehdy Vinohradské) ulici. V pronajatém sále se konaly bohoslužby od července 1927, pravidelně pak od 29. září 1927.

Biblické hodiny ani jiná shromáždění se v této době nekonala, kronika zmiňuje i důvod – nebylo kde. Vždy ve středu se však scházeli zpěváci, aby svými zkouškami položili základy budoucího strašnického pěveckého sboru. Byl učiněn i pokus o práci mezi mládeží, ovšem plný rozvoj sborového života očeká­vali strašničtí až po opatření vlastních prostor ke scházení.

K tehdejší době patřily také dobročinné bazary – akce, při nichž o sobě sbor jednak dával vědět, jednak jejich prostřednictvím získával jistou finanční podporu. V roce 1927 vzniklo společen­ství nazvané Kroužek sester, který již tři týdny po svém založení v říjnu 1927 konání prvního bazaru uspořádal. Ještě téhož roku Kroužek sester zakoupil sboru kalich k vysluhování Večeře Páně. Křestní náčiní daroval již roku 1925 Kroužek sester z žižkovského sboru. Toto uskupení patřilo tehdy k oporám vznikajícího sboru a doplňovalo práci výboru kazatelské stanice, podle tehdejšího mravu tvořeného výhradně muži.

Snad nejcennější ovoce přinášel život budoucího sboru na poli osobních vztahů. Při bohoslužbách i ostatních sborových akcích se jednotliví členové i rodiny osobně seznamovali. Vznikala nová přátelství a strašničtí postupně srůstali v jednu rodinu pevně stme­lenou opravdu bratrským poměrem a přátelskými vztahy. Vytvořila se zde pevná skupina věrných bratří a sester, kteří si zdejší duchovní práci zamilovali, dovedli se pro ni obětovat a získat pro ni i druhé.

Je samozřejmé, že se v této situaci růstu soustředila aktivita výboru kazatelské stanice na otázku vlastní budovy. Dne 31. ledna 1928 byla pro stavbu zakoupena stavební parcela. Nacházela se v těsném sousedství domu, v němž byl Kramářův sál (dnes restaurace Modrý Mauritius), a stála 54 tisíc korun. Tuto částku získal výbor především dary a půjčkami od obětavých členů. U bezúročných půjček se počítalo se splácením v průběhu šesti let. A kupodivu, všechny mohly být vypořádány již v následujícím roce!

Základní podmínky pro stavbu sborového domu s modlitebnou ve Strašnicích tak byly vytvořeny. Na podporu činnosti kazatelské stanice zakládali majetnější strašničtí evangelíci podpůrné fondy. Fond byl vytvořen pro konkrétní účel (sborový dům, varhany, sociál­ní práce) a rodina, která jej založila, věnovala do fondu první vklad, zpravidla několikatisícový, někdy i v částce několika deseti tisíc. V roce 1927 tak založili Václav a Štěpa Němcovi „Fond na podporu sirotků“, v roce 1931 vznikl „Dotační fond rodiny Vojtě­chovských“, v roce 1935 rodina Šimáně dala vzniknout „Fondu na bohoslužebné zařízení chrámu“. Téhož roku založili Holanovi „Fond na opatření varhan“ a v roce 1936 vznikl „Fond Bohuslava a Bohumily Svobodových“. Také díky těmto fondům rostla finanční obětavost. Dárci mohli svůj dar směrovat do oblasti, kde chtěli nejvýrazněji pomoci, dary tak získaly na adres­nosti.

Ohlížíme-li se nazpět, mnohokrát narazíme na otázky hmotné a finanční. Jako by nebylo jiných starostí a důležitějších úkolů! Není tento důraz na materiální záležitosti svědectvím o nedobrých základech? Vždyť, jak evangelíci rádi opakují, „nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“ (1. list Korintským 3,11). Můžeme i docela věcně přiznat, že v početním růstu sboru pomáhala všeobecná atmos­féra československé samostatnosti, stejně jako vděčnost za samostatnost evangelické církve, tři století postrádané. Právě z odstupu času však můžeme také vidět a hodnotit: oné obě­tavosti a zcela praktické a organizační píle by nebylo, jestliže by neexistoval její dobrý základ. I obětavost a pracovitost nepřicházejí samy od sebe. Strašničtí evangelíci nechtěli mít dům pro dům a místnosti na pronájem. Chtěli se scházet, kázat a sloužit svátosti, chtěli vyučovat děti, vytvořit prostor pro život mládeže a dalších generací. Tak rozuměli svému úkolu a chtěli jej naplnit. Smíme tak i za praktickým a hmotným úsilím našich otců vidět jejich vyznavačskou odvahu, s níž se nebáli docela riskantního kroku – věnovat spoustu času, sil i peněz účelu, o jehož výsledku mohli jen doufat.

První etapa tohoto úsilí byla završena odevzdáním sborového domu jeho účelu v roce 1930. Druhou pak bylo založení samostatného strašnického sboru v r. 1937. Další etapy pak následovaly v souvislosti s vývojem celé církve a společnosti. Zatím poslední periodou života sboru je naše současnost. Máme naději, že i dnešek a zítřek strašnického sboru je smysluplným pokračováním cesty, která začala v roce 1921, v nejhlubším slova smyslu pak již před dvěma tisíciletími na kopci zvaném Golgota a u hrobu Josefa z Arimatie.