Dům, v němž žijeme

Vlastnímu projektu stavby sborového domu pochopitelně před­cházely nejrůznější úvahy. Velmi lákavou představou byla stavba budovy kostela s věží v úrovni bývalého hotelu Miramare v prostoru parku nad křižovatkou Na Vinici. U většiny členů stavební komise však převládla střízlivost a praktický ohled, a tak nakonec zvítězil názor – stavíme na dluh, proto stavějme úsporně a rychle. I když to nebylo nikde zapsáno, vysloveno nebo doporučeno, řídil se architekt a stavitel Štěpán Kadlec těmito zásadami, když předklá­dal první návrhy na stavbu sborového domu s modlitebnou. Předložený projekt obytného domu počítal s nádvorní stavbou mod­litebny. Byla situována do suterénu, takže na stavební parcele neby­lo třeba pořizovat nákladné výkopy pro základy této stavby. Do úrovně mezzaninu byla situována přímo v domě shromažďovací místnost – kruchta tak, aby pro návštěvníky mohla být při shromážděních otevřena okna pro spojení s vlastní modlitebnou. Projekt byl tehdy schválen výborem kazatelské stanice a realizací byl pověřen jeho autor stavitel Kadlec. Stavba byla zahájena slavnostním výkopem základů a položením základního kamene dne 15. června 1930. Rozpočet činil Kč 780.000, byl zatížen půjčkou od Vinohradské záložny ve výši 500.000 Kč. Již po šesti měsících byla stavba ukončena a 30. listopadu 1930 se konalo slavnostní otevření modlitebny. Přítomni byli, mimo jiné, synodní senior Dr. Josef Souček, senior Stanislav Čapek, farář Kristian Pavel Lanštják a další hosté. Celkový počet dosáhl 400 účastníků.

Již brzy však členové sboru konstatovali, že postavená modlitebna nebude svou velikostí stačit. A proto již v roce 1934 zakoupil sbor přímo za modlitebnou ještě druhou část parcely. Člen výboru kaza­telské stanice Ing. František Weigner navrhl a provedl přístavbu stá­vající modlitebny, kterou zvětšil asi o jednu třetinu. Sbor za tuto úpravu zaplatil 80.000 Kč. Rozšířená modlitebna byla znovu otevřena 25. října 1936. Lavice vznikly ve vinohradské truhlářské dílně Karla Slováčka. Rodina tohoto strašnického truhláře náležela rovněž k těm, kteří patřili do sboru od jeho vzniku. V roce 1936 převzali Slováčkovi péči o sborový dům (kostelnictví, domovnictví) a setrvali v ní do roku 1945. I bytelné a pohodlné sborové lavice, užívané dosud, svědčí o řemeslné zručnosti a přemýšlivosti jejich tvůrce.

Již v době postavení sborového domu se počítalo s možností rozšíření kruchty o přilehlé místnosti. K těmto stavebním úpravám později došlo v několika etapách. Krátce po skončení války byly z přízemního bytu upraveny kanceláře, tolik potřebné pro práci samostatného sboru, kruchta pak byla rozšířena o pódium.

K důslednému oddělení provozu domu od provozu modlitebny došlo počátkem 70. let, kdy obě spodní schodiště byla oddělena zdí a ve dvorku byla přistavěna místnost pro Nedělní školu. Zásadní rekonstrukcí prošel sborový dům na přelomu 80. a 90. let a v letech následujících. Úpravy kruchty daly vzniknout dětské míst­nosti i malé kuchyňce, vedle modlitebny byla zřízena šatna. Tak dostaly prostory dnešní podobu. Krátce po generální opravě střechy došlo k rozsáhlým úpravám modlitebny, které si vynutilo objevení dřevomorky. Došlo také na přestavbu varhan, moderni­zaci některých bytů, zavedení etážového vytápění sborových pros­tor plynem a opravě jižní fasády s výměnou oken. Asi nejméně pří­jemnou záležitostí byla výměna inženýrských sítí v celém domě. Severní fasádu má dům původní, opravenou v roce 1968. Léta jsou na ní znát.

V ohrožení byl sborový dům v 50. letech, když staršovstvo nevy­hovělo návrhu státních orgánů, aby obytná část domu byla převe­dena do péče OPBH (Obvodního podniku bytového hospodářství) s tím, že tato organizace zajistí výběr nájemného a další povinnosti majitele nemovitosti. Moudře a statečně tehdy rozhodli před­stavitelé sboru.

Mnohé se od té doby změnilo, a tak můžeme s díky kvitovat přístup Pražského magistrátu, který nám svými dotacemi umožnil v 90. letech^. realizovat velké opravy. Pokud vstřícnost radních bude pokračovat i v příštích letech a pokud nepoleví ani obětavost členů sboru, mohl by se dočkat sborový dům nového kabátu i dalších potřebných úprav.

Architektura

Psal se přelom dvacátých a třicátých let dvacátého století a tehdejší Československo směřovalo k vrcholu svého rozvoje. Nový životní styl vyžadoval nový životní prostor; prostor vymezený novou architekturou. Do pražských ulic důrazně a na svou dobu odvážně pronikal kon­struktivismus a funkcionalismus, ale objevily se i budovy a interiéry ve stylu art deco, jakési druhé secese. Právě v roce 1930 vznikla v Praze taková charakteristická a stěžejní díla moderní architektury, jako bývalý obchodní dům Perla, budova Mánesa, Penzijní ústav na Žižkově, rozestavěn byl i unikátní Plečnikův římskokatolický kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech. Veletržní palác, evropsky průkop­nický funkcionalistický objekt, už dva roky stál. V nedalekých Vršovicích, tehdy na samém okraji městské zástavby, čer­stvě vyrostlo významné dílo: Gočárův kostel svatého Václava, unikátním způsobem využívající svažitý vršovický terén.

Není divu, že v době rozmachu modernismu v architektuře nezůstávaly pozadu ani „menšinové“ církve, které ostatně také prožívaly svůj nebývalý vzestup co do síly členské základny, intenzity církevního života i zájmu veřejnosti. Přední místo zaujímala Církev československá, dnešní Církev československá husitská. Ta budovala velké a moderní modlitebny ve všech významných městech a v řadě pražských obvodů. Evangelíci se zaměřovali na architekturu spíše rozměrově skromnější (až na výjimky, jako jsou třeba sbory ve Střešovicích nebo na Smíchově) a více se soustředili na interiér.

Avšak styl byl zvolen vesměs v tomtéž duchu: sloh moderní, ne ovšem extrémně moderní. Jakýsi umírněný pokrok s ohledem na tradice. Tomu nejlépe odpovídal konstruktivismus.

V takové době a za takové atmosféry byly položeny základy strašnického sborového domu. Strašnice byly tehdy starou příměstskou obcí s velkými statky, situovanou jižně odtud a v podstatě končící zná­mou secesní budovou školy u dnešní stanice metra Strašnická. Na západě a na severu pak vznikaly již od začátku století vilové kolonie.

Jinak zde ovšem ještě nedlouho předtím byly převážně pole a louky. Dokonce snad právě v místech sborového domu nebo opravdu jenom několik kroků od něho bylo v listopadu 1918 provizorně zřízeno první pražské vojenské letiště. Ale tramvaj zde již jezdila – částečně po vyvýšeném náspu, předznamenávajícím úroveň budoucí uliční sítě.

V roce 1930 však byla i tato část Strašnic už dílem zastavěna a dílem rozparcelována na stavební pozemky. Na evangelický sbor připadlo nakonec místo poměrně výhodné, jakkoli trochu nenápadné.

A v podobném duchu byla po jistém rozhodování pojata i budova: žádný chrám, nýbrž víceúčelový dům s byty, s dostatečně prostornou modlitebnou zasunutou do dvora. Dům se zvenčí nijak výrazně neodlišuje od ostatních – kromě bronzového kalicha na fasádě. To pod­statné, tedy vlastní modlitební prostor, je záležitostí interiéru. Dnes snad ještě víc než v době vzniku akcentuje takové pojetí evangelický přístup k víře: vlastní obsah by se neměl projevovat vnější nápadností a upo­zorňováním na dálku. Naopak, Boží slovo v jeho plnosti je možno stejně dobře najít ve dvorním traktu, kam se sestupuje suterénem.

Jak jsme již řekli, naši předkové v roce 1930 zvolili pojetí „umírněné moderny“, blízké tehdejšímu (a koneckonců i současnému) evan­gelickému způsobu myšlení. Vznikla tak architektura střízlivá, v podstatě velmi jednoduchá, kde estetický účinek je dán již samotným prostorem a také jeho dokonalou souměrností. Do určité míry dekorativní je pouze strop se stylizovaným pravoúhlým kazetováním a okenní výplně, členěné svislými obdélníky dodávajícími sálu výrazně vertikální prvek. Původně, v době vzniku, se zdála taková architektura snad stále ještě příliš modernisticky jednoduchá, a tak byl její účinek poněkud ztlumen zařízením interiéru, které v sobě neslo právě ještě některé prvky secese nebo již stylu art deco. Kazatelna s mírně zaoblenými hranami, lampy vycházející z tvaru kalicha – to všechno byl jistě vědomý ústupek tradiční­mu evangelictví. Pozdější úpravy toto řešení odstranily, a tak dnes můžeme obdivovat konstruktivismus (nebo již funkcionalismus?) mod­litebního prostoru v plné kráse stylové dokonalosti.

Pohled na dílo ze začátku třicátých let již vlastně minulého století vybízí k různým zamyšlením. Především: Kolik takových málo nápadných, skromných míst, mnohdy třeba obyčejných domů nebo účelových staveb, bylo v oněch letech vhodnou architekturou povýšeno k doko­nalosti, byť k dokonalosti nekřičící a možná neznámé.

Neboť šlo o to, vtisknout věcem řád, styl, ducha. Aby všechno mělo svoji hloubku, ne pouze povrch. Kéž by takovéto pojetí hodnot platilo i pro dnešní dobu.